Den druhý musím hodit áčko, ale třetí den všichni mluví o famózním setu zpěvačky LP. Třetí den začínám s THE TRUTH IS OUT THERE. Je znát, že kluci trochu upravili set a zařadili měkčí skladby, nic to ale nemění na tom, že dostáli své pověsti a předvedli živelnou show, ve které se post-hardcorové postupy mísí s elektronikou. Kapela představuje i nové skladby, jež připravuje na svoji druhou desku. Nestárnoucí Hanzi opět předvádí parádní výkon jak po stránce pěvecké, tak co se týká show a odezva v zaplněném hledišti před scénou je velká. Kapele se dokonce daří organizovat circle pit, což jsem na Colours už delší dobu neviděl.

Hned vedle začíná další domácí akvizice – kolínští HARD TO FAME. Kombinace vyčillovaného drum’n’basse říznutého elektronikou působí chvilkama možná trochu minimalisticky, ale jakmile se na jejich strunu naladíte, naleznete příjemnou odpočinkovou hudbu s ženským vokálem, úsporně se pohupujícím basákem a příjemným osvěžením ve chvílích, kdy se ke kapele přidá ságo. Pocit z nich přetrvává ještě nějakou dobu, protože se ho rozhodně nedaří přebít Michalovi Hrůzovi na hlavní scéně, byť mu z boku sekunduje Janáčkova filharmonie Ostrava. Moc nechápu, kdo vlastně tak sterilní pop dokáže poslouchat.

Naprostou peckou je pak DONNY MCCASLIN GROUP, kterou vede výtečný saxofonista a byla zásadní pro natočení posledního Bowieho desky „Blackstar“. Jejich koncert je strhující, kombinuje moderní jazz s prvky, které přelézají do noise a ambientu. Kvarteto bicí, basa, syntezátory a samozřejmě saxofon vás doslova vtáhnou do světa, ve kterém můžete plout na klidných plochách a následně, aby vás následně v Donny při sólových erupcích vystřelil na Mars. V jednu chvíli se vznášíte pět metrů nad zemí a v jinou cítíte tlak, jakoby vám před obličejem explodovala atomovka. Muzikantsky a emočně jeden z nejvýraznějších koncertů na festivalu.

Po nich spěchám přes celý areál na ST. PAUL & THE BROKEN BONES. Paul Janeway, zpěvák tohoto soulového zjevení je oděn do výrazného červeného kvádra s výraznými lampasy a vypadá trochu jako přerostlá beruška. Vybavuje se mi při pohledu na něj článek o kapelních frontmanech, který jsem kdysi dávno četl. Vizuálně tento oplácaný brýlatý týpek s vysokých čelem porušuje vlastně úplně všechno. Kamarádka mi šeptá do ucha, že vypadá jako chodící antikoncepce. Jakmile ale začne zpívat, má vás v hrsti. Navzdory tomu si ho švihák Mick Jagger vybral jako předkapelu ROLLING STONES.  Ten hlas a projev, kdy se dokáže s mikrofonem válet po zemi v záchvatech i vyšponovat hlas k hysterickému řvaní. Mám chvilkama pocit, že jsem účasten soulovému gospelu v nějakém zapadlém kostelu v Severní Karolíně. Ty tisíce lidí, co kolem mě zvedají ruce – ta atmosféra je elektrizující. A to ještě neví, že si na stejném místě ten samý pocit zopakují ještě večer.

Potřebuji zklidnění. Chvilku nějaké hudební poezie. A vlastně přesně těm slovům vyhovuje domácí objev DNÉ. Minimalistická hudba, kterou táhne dominantní klavír, doprovází elektronické bicí a samply, které jeho hudbu dělají filmovější a výpravnější. DNÉ před Fullmoon scénou vytvořil svůj vlastní osobitý svět, který díky jeho charakteru trochu narušovala hlasitost okolních scén. Ke scéně se nejde protlačit, protože většina lidí sedí a rozjímá. Dá se říci, že se cítím trochu zvláštně až nepatřičně. Jeho desku „These Semi Feelings, They Are Everywhere“ jsem vždy poslouchal sám a navozovala dost zvláštní pocity, teď s tolika lidmi kolem je dost zvláštní tak intimní a poetickou hudbu sdílet.

Po jeho setu trávím chvilku u hlavní scény. Irští WALKING ON CARS předkládají hlavně baladické poprockové oplodňováky toho nejotravnějšího stylu a to mě příliš nedojímá.  O dost lépe zní britská synthpopová banda TELEMAN. Když už nic jiného, tak má zajímavější zvuk a místy, kterými v mnohém navazuje na kapely přelomu osmdesátek, má v sobě pustpunkovou depku, ale žádnej zázrak se přesto nekoná.

Vracím se do Fullmoonu. Tady je něco, co mě vrcholně zajímá: XYLOURIS WHITE, autralsko-řecká dvojka oprýskaných veteránů. Hlavně pak výtečný bubeník Jim White (DIRTY THREE, CAT POWER), kterému kumpána dělá loutnista Giorgos Xylouris z košaté rodiny dalších hudebníků. Ano, kapela je složeninou jejich příjmení. Už jen sledovat ty dvě podivné figury je zážitek. To, jak si povídají očima při tom, když hrají. White občas hraje, jakoby cvičil jógu, zdvihá ruce v teatrálních gestech a nabroušenýma očima neustále propichuje obecenstvo. Energie a chemie, se kterou hrají a při tom se tajemnou řečí domlouvají, jak bude skladba pokračovat, je prostě v podání těch dvou zážitek i kdyby šlo jen o pantomimu. Ta to ale není. Je tu k tomu parádní směs řeckého folkóru, jazzu a punku. Nikdy by mě asi předtím nenapadlo, že budu tak nadšený ze dvou stárnoucích páprdů, kde jeden hobluje na loutnu a občas zazpívá a druhej víří bubny, ale stalo se. Pro mě vrchol dne.

Cestou na MIDNIGHT OIL se stavím ještě na MUTANTECH, kteří HLEDAJÍ VÝCHODISKO. Vlastně jsem je ještě živě neviděl, jen slyšel hitovky jako „Diskotéka“. Naživo parádní rapový bizár, který si v podkladech sahá pro inspiraci do industriálních vod a v textech je zábavný, perverzní a přemýšlivý současně.

Australští MIDNIGHT OIL brázdí koncerty už od roku 1972, tehdy tedy pod názvem FARM, v roce 1976 změnili název a vydali se na svou hvězdnou dráhu politicky orientovaného rocku. Poté, co se v roce 2002 kapela odmlčela, krátkodobě spáchala několik koncertů a až minulý rok se plnohodnotně vrátila na scénu. Zpěvák Peter Garrett rozhodně nevypadá na to, že mu táhne na pětašedesát a ani na ministerstvech školství a životního prostředí, kde působil v době, kdy kapela nehrála, neodvyknul roli frontmana. Běhá po scéně jako borci, kterým by mohl dělat dědečka, a i když jeho pohyby občas připomínají epileptický záchvat, tak tenhle děda vyzařuje energii, kterou mu mohou závidět o polovinu mladší umělci. Neopomíná ani na angažovanou stránku MIDNIGHT OIL, ať už v tom, co občas řekne mezi skladbami, nebo na tričku, které si převlékl po čas setu. Závěr patří skladbě „Beds Are Burning“, kterou s ním zpívají lidi i v zadních řadách publika. Tito veteráni předvedli jeden z těch velkých, řemeslně skvěle zvládnutých strhujících rockových koncertů bez berliček jako by byla velká projekce nebo oslnivá světelná show.

Z MIDNIGHT OIL se většina lidí přesouvá na vedlejší, druhou největší scénu na festivalu. Vystupuje zde BENJAMIN CLEMENTINE, který upoutá hlavně pohnutým životním osudem, ve kterém čelil šikaně a bezdomovectví a následně nastoupil na cestu úspěšného zpěváka, ve které získal například Mercury Prize a další ocenění, případně spolupráce, mezi nimiž jsou i spolky typu GORILLAZ. BENJAMIN vystupuje bokem sedíc u velkého křídla a za ním bicí, basa, kytara a vokalisté. Opět jsem se cítil jako na gospelu. Teď ještě více, protože BENJAMIN CLEMENTINE zapojuje ve skladbě „Condolence“ publikum, vynucuje si, aby zpívali, případně aby si sedali na bobek a mávali rukama v následující „London“. Chlape, máš fakt super hlas, ale mě zpívat slyšet určitě nechceš a po celodenní štaci nemám ani energii na nějaký tělocvik. Když se poměr hrajeme hudbu/cvičíme s publikem vyrovnává na jedna ku jedné, odcházím na Fullmoon stage. Tady si užívám koncert MANON MEURT, kteří mě svým zasněným shoegazem dokonale připravují do říše snů.